Když se řekne Pole dance, řada z nás si vybaví tyč, okolo níž se v krkolomných polohách svíjí polonahá dívka. O tom, že Pole dance není jen ledabylým svůdným tanečkem, ale fyzicky velmi namáhavým výkonem jsme si pohovořili s osobou v naší zemi nejpovolanější. Je jí čerstvá držitelka českého mistrovského titulu v Pole dance (pole sport) Růženka Kunstýřová.

Když jsem si dala s Růženkou sraz poblíž pražské Národní třídy, netrpělivě jsem čekala, jaké novinky mi přinese. Věděla jsem totiž, že před nedávnem se úřadující česká mistryně vrátila z mistrovství světa v Londýně, kde reprezentovala naši vlast. Když jsme se konečně sešly, má otázka prvotně směřovala, jak jinak, než tímto směrem.

„Tak Růženko, jak jsi dopadla?! „ „No, výborně, byla jsem pátá, nechce se mi tomu ani věřit!“ V očích drobné blondýnky se širokým úsměvem se zrcadlilo obrovské štěstí. „Tak to je bezvadné, mockrát ti gratuluji.“

Ačkoliv jsem Růženku viděla poprvé ve svém životě, musím říci, že jsem z ní měla velmi pozitivní pocit. Okamžitě jsme si padly do oka a začaly si povídat o naší velké životní vášni, kterou je tanec.

„Než jsem začala tančit pole dance, aktivně jsem tančila latinskoamerické tance, které jsou dodnes mou velkou láskou, ale začaly mě zlobit kyčle.“ Svěřuje se mi Růženka.

„Promiňte dámy.“ Vyruší nás číšník a postaví před nás dvě sklenice vína.

„Tak na zdraví a na tvé úspěchy“ říkám Růžence, která se na mne mile usměje a prohlásí:

„Hlavně na zdraví, úspěchy jsou příjemné, ale co! Medaile jsou krásnou věcí, ale zdraví je nejdůležitější, musíme si umět užívat okamžiku.“ Připijeme si tedy a pokračujeme dál v našem příjemném povídání.

„Víš, Růženko, nedá mi to, ale musím se zeptat. Jak ty, taková křehká dívka se vůbec na takovém železném monstru může udržet?“ Růženka se hlasitě zasměje a s nostalgií v hlase mi říká.

„Tak to jsem si poprvé taky říkala, ve škole mi absolutně nešel šplh. Vždy jsem se nějak vyšvihla, a byla jsem ráda, že existuju.“ Směje se a já nevěřícně kroutím hlavou.

„Chceš mi říci, že jsi neuměla šplhat?“

„Ne! Když mi v Centru tance, kde momentálně učím, nabídli, že budu dělat lektorku pole dance, myslela jsme si, že se zbláznili. Úplně poprvé jsem nebyla schopna se na tyč vyšvihnout. Takže vím, jaké to je. Ať mi tedy nikdo netvrdí, že to nedokáže, vše je jen o cviku a technice.“ Říká mi rozhodně Růženka a pokračuje. „První hodiny probíhaly tak, že jsem se doma učila podle výukových videí, což jsem následně aplikovala na svých kurzech. Byla jsem vždy tak tři lekce před klientkami.“ Směje se a já si stále myslím, že si ze mě dělá srandu.

„Chceš mi tedy říci, že úřadující mistryně ČR a pátá nejlepší na celém světě, se pole dance učila sama?“ „Ano, výuková videa byla super, ale nikdo mě neopravoval. Velice těžce jsem se učila techniku. Moje kurzistky mě v dovednostech doháněly a tak jsem se rozhodla s tím něco udělat. Společně s kolegyní Zuzanou Kellner z Plzně jsme odletěly do Malajsie na tři měsíce, kde jsme absolvovaly na školení od Vivian Lea, která zastupuje IPDFA (International Pole Dance Fitness Association - pozn. redaktorky.) Byla jsem nadšená, že mě konečně někdo učí! V Malajsii jsem konečně přišla na to, jak správně dělat nové triky, konečně jsem pochopila celou techniku. Vše co jsem dělala do té doby, bylo vlastně špatně.“ Dodává s typickým smíchem Růženka, které neujde, že jsem svou pozornost soustředila na blyštivý kamínek, který má na svém čele.

„To mi Malajsie také přinesla. Propadla jsem indické kultuře a přehodnotila jsem svůj život. Poznala jsem, že lidé mohou být milí, usměvaví a vstřícní a má smysl jim odpouštět. Pocit Malajsie je ve mně pořád.“ Dodává Růženka a s velkou chutí se pouští do právě naservírovaných těstovin.Vedeme prakticky přátelský rozhovor a tak nemám absolutně žádný ostych a ptám se dál.

„Růženko, někteří lidé pole dance haní a říkají, že ženy, které ho tančí, jsou prakticky striptérky...“ Růženka se usměje, dlouze se na mne podívá a říká:

„No je fakt, že roztažený nohy máme pořád a někdy si na lekcích přijdu spíš jak u gynekologa - to když si dámy vezmou kraťásky s úzkým klínem v rozkroku. Ehm...“ Obě se smějeme a Růženka povídá dál:

„No, ale to, že někdo pole dance bere jako striptýz? Víš, takovým chytrákům pak říkám, ať si to zkusí sami. Ať se třeba zkusí vyšvihnout na pouliční lampu se svým pivním mozolem a udělat na ní nějaké triky.“ Říká rozhodně. „Někdy se navíc i bojím, když jsem byla na mistrovství ČR, máme tam 6 metrů dlouhou tyč a věř mi, že v té výšce to není sranda. Spadla jsme zatím ale jen jednou. Dávám si na sebe pozor a strach mě tak pomalu začíná opouštět.“

„Já si třeba nedovedu představit, že bych visela hlavou dolů!“ Říkám rozhodně Růžence.

„A já ti říkám, že budeš viset. Já tě pověsím, vše je jen o lektorovi jak ke svým klientům přistupuje -individuální přístup ke každému.“

„No tím si nejsem tak jistá, Růženko.“

„Veru, všechny moje holky visí. pole dance je o neskutečném fyzickém progresu. I když se zprvu na tyč nevyšvihneš, po pár lekcích zjistíš, že ti to jde! Vše je jen o technice a posilování. Za tři měsíce pole dance si i po neintenzivním tréninku všimneš neuvěřitelného posunu. Do posilovny přece taky nejdeš s tím, že činku neuzvedneš. Prostě jdeš a zkusíš to a najednou zjistíš, že visíš.“ Směje se na mě s přesvědčivostí Růženka a i já začínám nabývat dojmu, že tyč bude jednou mou velkou kamarádkou.

„Když na lekcích začínáme, přichází k nám spousta ženských, které jsou různě povolené, ať už po porodu nebo několikaletém vysedávání v kanceláři. Některé mají různou formu nadváhy. Během lekce ale posilujeme a najednou ten náš zadek na tyč prostě dostaneme. Navíc čím náročnější triky jsou, tím více se vysvlékáme.“ Popisuje mi Růženka a já už přesně chápu, proč je ve svém sportu tak úspěšná - je šťastná! Dělá práci, kterou miluje a která ji bezezbytku naplňuje.

„Nejvíce mě na pole dance baví to, že se mé klientky skvěle uvolní. S tím jak odhodí své oblečení, jako kdyby odhodily svou masku a konečně byly samy sebou. Všechny do jedné vidíme své postavy, které zdaleka nejsou dokonalé. Ale bavíme se, nestydíme se za to, jaké jsme, a o to jde! Za pár lekcí si naopak klientky začnou všímat pokroků na své postavě a začnou se mít rády. - To je to, co na své práci miluju.“

„Veru, omlouvám se, ale za necelou hodinku učím.“

„No vidíš, vůbec jsme si nevšimla, jak ten čas letí.“ Odpovídám Růžence, která se na mě s jiskrou v oku usměje. „Moc ti děkuju za čas, a určitě do Centra tance přijď, budeš viset, to si piš a vyřiď čtenářkám, ať berou život s lehkostí a nestydí se, nemají za co.“

Růženko, tímto ti děkuji za milý rozhovor! Tvou vhozenou rukavici snad z výšin tyče brzy sundám...

Převzato z http://zena-in.cz/clanek/ruzenka-kunstyrova-neumela-splhat-a-nyni-je-5-na-svete